Cesta za Premier League aneb zima, stres a skvělý fotbal
Fotbalový expert CANAL+ Sport Karel Häring se vydal za fotbalem do Anglie. Co ho cestou potkalo a jak hodnotí zážitek přímo ze stadionů Newcastlu a Manchester City? Přečtěte si jeho zápisky z cest.
Každý rok je to stejné. V zimě už do Anglie na fotbal neletím. Zpožděné lety, stávky na železnicích (jasně, ty probíhají průběžně po celý rok) a ta jejich lezavá zima. Ačkoliv bych se v soutěži o nejnavlečenějšího turistu pohyboval hodně vysoko, často jsem se vracíval z Ostrovů – v lepším případě – nachlazený.
A v takovém rozpoložení si obvykle řeknu: „Příště už na to kašlu, za ty stresy mi to nestojí. Počkám na lepší počasí.“
Jenže uteče necelý rok, někdy v září se podívám na zimní rozpis Premier League a slyším sám sebe: „Jééé, vložené kolo začátkem prosince! A se super zápasy!“ Střih. Je sobota 2. prosince, sedím v letadle, divám se z okénka, vidím jen bílo a pozoruju vůz s nápisem „Safewing MP II Flight“, jak nám postřikem rozmrazuje křídla.
A pochopitelně sleduju hodinky, protože v takový sněhový nečas se zpravidla neodlétá podle letového řádu. Dlouhou chvíli si krátím propočítáváním, o kolik se zkracuje moje časová rezerva, a jestli stihnu dojet do Newcastlu včas, i když se hraje až od 20 hodin tamního času, zatímco na hodinkách je krátce po 11. hodině.
Měl jsem k dobru tři hodiny. Ale to měl i kolega Viktor Freisinger, který pro změnu letěl v pátek do Londýna. Cestoval na sobotní duel Arsenalu s Wolves. Shodou okolností nám Premier League nabídla rozhovor s obráncem Gabrielem. A když jsme zjistili, že „Viksenal“ přistane okolo jedenácté a interview je naplánované na 14:00, dohodli jsme se, že ho pojede udělat napřímo on sám. Přeskočím jeho peripetie. Dopadlo to tak, že Viktor dorazil do tréninkového centra v Colney ve 14:15 a Gabriel, který měl taky malé zpoždění, už stihl odpovědět na první otázku Martina Minhy, jenž byl připravený z Prahy jako záložní varianta. Klaplo to, ale ty nervy…
Poprvé na Newcastlu
Vždycky jsem chtěl vidět domácí zápas Newcastlu. Byl jsem tam dvakrát, ale nikdy ne přímo na stadionu. Jednou jsem dělal rozhovor s Davidem Rozehnalem, který tam v sezoně 2007/2008 působil, a pak s bývalým gólmanem Stevem Harprem po smrti Pavla Srnička. Ale v St. James‘ Parku nikdy. Přitom Newcastle mi byl vždycky sympatický. A komu ne, že? Dobře, s výjimkou celého Sunderlandu, který své odvěké rivaly nenávidí. A pak možná ještě fans nedalekého FC Middlesbrough nebo Manchesteru United – zvlášť ti starší, kteří pamatují i debakl 0:5 ze sezony 1996/1997.
V polovině 90. let byl Newcastle nejoblíbenějším „druhým“ klubem mezi fanoušky. Pod Kevinem Keeganem sice trofej nikdy nezískal, ale hrál krásný (přesněji řečeno krásně naivní) fotbal. A k tomu ty jejich černobílé dresy s hnědým logem, nápisem „Newcastle Brown Ale“ a modrou hvězdou uprostřed. Pro mě patří k těm nejikoničtějším v historii Premier League. A jestli se mnou nesouhlasíte, tak vám Jindřich Šídlo vyhlásí válku. Pokud si dobře vzpomínám, taky se mu líbí!
Každopádně do Newcastlu jsem z Manchesteru dorazil kvůli zpoždění a neplánovaným přestupům (v Leedsu místo Yorku) po půl sedmé místního času. Rychle na hotel, pak na stadion. Půl hodiny před výkopem jsem byl na místě. Mimochodem, ještě nikdy se v Newcastlu v rámci Premier League nehrálo v sobotu od osmi. O to unikátnější atmosféru zápas měl. Teplota lehce pod nulou na tom nemohla nic změnit. Chladnější než vzduch byl jen výkon Manchesteru United a jeho individualit. O týmu mluvit nejde. Chybí mu soudržnost.
Nefungující obrana, špatné bránění standardních situací nebo pomalý přechod do útoku, na podobných věcech můžete pracovat. Ale jak chcete pracovat na vztazích. Stále intenzivněji jsem přesvědčený, že Erik ten Hag ztrácí kabinu, pokud ji už neztratil. Gestikuluje na Anthonyho Martiala, ten mu vztekle odpovídá a následně ignoruje. Když ho vystřídá, podají si ruce, aby se neřeklo, ale ani jeden se na druhého nepodívá. Chlad.
O to vřelejší byla radost týmu Eddieho Howea a fanoušků. Večerní Newcastle byla jedna velká divočina. A těm slečnám na podpatcích, které měly řádně „nakoupeno“ už před půlnocí, to muselo nad ránem, kdy začalo hustě sněžit, pořádně klouzat…
Vášnivý Pep a tichý Ange
Naštěstí to neklouzalo vlakovým soupravám, a tak jsem v neděli ráno zamířil zpět do Manchesteru. Vzhůru na Etihad Stadium. Když máme schválené natáčení v šatnách nebo u střídaček, je dobré být na stadionu nějaké tři a půl hodiny před výkopem. Ale do startu zápasu to uteče rychle, připravujete se, případně oslovíte některou ze známých tváří. V neděli se objevil v tiskovém středisku bývalý sudí Mike Dean. Ten byl asi rád, že se ho nikdo nechodil ptát (na chyby sudích), naopak bývalí hráči si vždy rádi popovídají. Když si vedle mě sedl Paul Robinson, někdejší gólman Tottenhamu nebo Blackburnu, pět minut jsme probírali Radka Černého, jeho někdejšího spoluhráče, i odvahu Angeho Postecogloua (Robinson se bál debaklu).
Zápas jen potvrdil, jak mimořádnou fotbalovou kvalitu tuto sezonu Premier League nabízí. Neuplyne kolo, ve kterém by se neodehrálo aspoň jedno utkání, po kterém si sám zavřete bradu, ať nevěřícně nekroutíte hlavou s otevřenou pusou nad tím, co jste předchozích 90+ minut viděli. A bohužel, neuplyne kolo, po kterém neřešíte rozhodčí a jejich přehmaty.
Tentokrát se to „povedlo“ Simonu Hooperovi, když přerušil výhodu Manchesteru City, ačkoliv Jack Grealish běžel v samém závěru za nerozhodnutého stavu 3:3 sám na branku. Přitom do té doby pískal velmi dobře!
Ale Pep Guardiola to vzal na tiskové konferenci statečně. To, že třikrát bouchl do jednoho z mikrofonů, bylo způsobeno kombinací jejich špatným rozestavením a jeho vášnivou gestikulací. A zmiňovaný Postecoglou, jako vždy mluvící tišším hlasem, jen potvrdil to, proč jej trenér Manchesteru City zasypal před zápasem chválou. Jak napsaly The Times, „Big Ange“ nezlepšuje jen Tottenham, ale celou ligu“.
Svatá pravda. A já se o to víc těším na druhou část pracovní cesty, kterou začnu úterním tripem do Wolverhamptonu, kam zavítá Burnley. Jedu se podívat, jestli „nejokrádanější“ tým soutěže odehraje utkání, aniž by jej VAR poškodil. A ve středu vyrazíme s Karlem Poborským na Old Trafford.
Po posledním domácím zápase Manchester United si několik diváků stěžovalo na nevolnost poté, co jim bylo servírovanáno nedodělané kuřecí maso. Budeme si hlídat jídelníček. A koncem týdne dám vědět, jak to dopadlo…