Legendární Gullit o Chelsea a United: Na úspěch si budou muset počkat

Do Chelsea jste přišel v roce 1995. V čem jsou podle vás největší rozdíly mezi tehdejší a současnou Premier League?

„Za mé éry měly týmy Premier League jeden problém, kluby nebyly moc úspěšné v Evropě, a to chtěly změnit. Proto začaly přivádět do Anglie hráče z kontinentu. Myslím, že prvním byl Jürgen Klinsmann. Následovali Eric Cantona, David Ginola, potom jsem přišel já nebo Dennis Bergkamp. A když jsem se stal manažerem, přivedl jsem několik dalších hráčů. Ale pokud mou éru Premier League srovnáte se současnou, aktuální úroveň je mimořádně vysoká. Díky tomu se na soutěž dívají lidé po celém světě. Je to jedna z nejatraktivnějších lig. Takže původní strategie, o které jsem mluvil, zafungovala dobře.“

Přišel jste z AC Milán, který v té době patřil k nejlepším klubům. Jak se takový přestup vlastně zrodil?

„Glenn Hoddle přijel ke mně domů a chtěl měl zlákat do Chelsea. Já v té době o ní nevěděl vůbec nic. Nicméně jsem si začal zjišťovat nějaké informace o klubu. V jaké části Londýna hraje a podobně. Navíc jsem chtěl žít klidnější osobní život. V Itálii jsem prostě nemohl jít nakupovat, vyrazit do kina nebo se jen projít v okolí mého domu, protože fanoušci byli všude. Tak jsem si řekl, že by nám to mohlo prospět. A to se povedlo, zažil jsem v Londýně krásné časy. Mohl jsem jít zase nakupovat, aniž by mě někdo obtěžoval. Bylo to hezké.“

S míčem jste to vždycky uměl, i z pozice obránce jste dokázal vyvést balon, konstruktivně rozehrát nebo i zaútočit. Jak složité bylo pro vaše spoluhráče zvyknout si na váš styl. A naopak pro vás na ten anglický?

„Vybavuji si jeden moment. Když jsem hrál v Chelsea libero, věděl jsem, že anglické týmy rozehrávají hlavně přes dlouhé balony. U jednoho takového nákopu jsem cítil, že byl příliš vysoký pro útočníka, tak jsem si ho zpracoval na prsou. A z tribun se ozvalo: ,óóóóó‘. Byli zvyklí, že obránce míč jen odhlavičkuje. Když jsem si míč zpracoval, rychle jsem ho přihrál dalšímu obránci, který to ale raději odkopl. Glenn Hoddle za mnou přišel o poločase a říká mi: Ruudi, Ruudi, Ruudi, vím, cos chtěl udělat, ale tady to nedělej, protože dostaneš ostatní do problémů. Nejsou na to zvyklí. Já odpověděl, že jsme mohli hezky rozehrát odzadu. Glenn přikývnul, ale dodal, že s tím spoluhráči prostě nepočítají. Tak mi řekl, že mě přesune do zálohy a hrál jsem potom výš. Vzpomínám si, že za mnou přišel jeden z kluků, podle mě to byl Gavin Peacock, a zeptal se mě: ,Ruude, nechápu, že jsi na hřišti pořád volný. Jak je to možné?‘ Řekl jsem mu, že asi nedokážu přesně vysvětlit proč, ale že jsem se to za ty roky, co jsem hrál v Itálii, naučil. Fotbal v Chelsea mě ale bavil, protože bylo vidět, že ostatní se chtějí zlepšovat. A řadě z nich se to opravdu podařilo.“

V Česku i na Slovensku si vás většina fanoušků pamatuje jako ofenzivního záložníka, ať už z působení v AC Milán nebo v národním týmu. Ale vy jste byl velmi univerzální. Jaká tedy byla vaše nejoblíbenější pozice?

„Tohle je velmi dobrá otázka. Já byl libero, obránce. To byla moje pozice. Možná, že nejoblíbenější byla role záložníka nebo spíš defenzivního záložníka. Ale vtipné na tom je, že jsem jako defenzivní záložník nikdy nehrál. (směje se) Dávali mě do útoku, hrál jsem ve středu, jako pravé křídlo, podhrot. Vystřídal jsem opravdu hodně pozic, na které jsem se musel adaptovat. Ale když jsem hrál v záloze pod Glennem Hoddlem, to mi vyhovovalo asi nejvíc. I když jsem tam nenastupoval nějak dlouho. Pamatuju si, že jsem v jednom zápase hrál spolu s Frankem Lebouefem. Bylo to tak snadné! Přišel za mnou po utkání a říká mi: ,Viděl jsi to? My jsme si přihrávali v našem vlastním vápně, to bylo úžasné.‘ Užíval jsem si to, bylo velmi jednoduché s ním hrát.“

V létě 1996 jste se stal hrajícím manažerem a na konci sezony jste jako první cizinec vyhrál velkou trofej – FA Cup. Jak náročné bylo skloubit hraní a trénování?

„Je to téměř nemožné. Musel jsem se stáhnout ze zápasů, protože nemůžete být v kabině jako hráč a manažer zároveň. Jako trenér děláte nepopulární rozhodnutí. Proto jsem přestal hrát. A když jsem souhlasil s rolí hrajícího manažera, uvědomoval jsem si, že to zřejmě znamená konec mají hráčské kariéry. A vlastně to i byl. Soustředil jsem se čistě na koučování. Mohl bych ještě hrát, pořád mě to bavilo. Ale je nemožné skloubit obě role.“

Musel jste někdy sám sebe vystřídat v průběhu zápasu?

„Na začátku ano, ale později už jsem sám sebe nestavěl. Chtěl jsem vidět zápas z lavičky. Je opravdu těžké dělat obě věci zároveň. Opravdu si nepamatuji moc utkání, do kterých bych nastoupil. Možná jsem se párkrát nominoval. Ale jak jsem říkal, je to příliš složité.“

Zároveň pro vás muselo být velmi náročné přejít do trenérské role rovnou z pozice hráče. Co na tom bylo pro vás tehdy nejtěžší?

„Dělat rozhodnutí, u kterých jste věděl, že některé hráče zklamete. Vzpomínám si, že někteří z nich o mně zpívali: ,I don’t love you anymore, please, release me, let me go.‘ A podobné věci. Smál jsem se tomu, protože mi to přišlo vtipné. Chápal jsem je, každý chce hrát. A když nenastupujete, není to snadné. Je složité dělat podobná rozhodnutí, když jste jejich bývalý spoluhráč. Pokud přijdete do klubu rovnou jako manažer, je to jiné, snadnější.“

Připomeňte nám vaši trenérskou filozofii.

„Všichni vědí, že jsem rád hrál sexy fotbal. Byl jsem ofenzivní trenér. Snažili jsme se držet míč. Ale pamatuju si, že v prvních měsících se tenhle styl fanouškům Chelsea nelíbil. Chtěli, aby balon létal do vápna co nejrychleji to jde. Trvalo několik měsíců, než tomu přišli na chuť. Ale když si na něj zvykli, oceňovali, jakým stylem chceme hrát.“

Zmínil jsem triumf v FA Cupu. Je to jeden z největších úspěchů vaší trenérské kariéry?

„Samozřejmě. Chelsea v té době čekala na trofej hodně dlouhou dobu, nějakých 26 let, a nám se to podařilo během mé první kompletní sezony, což byl úžasný pocit. Byl jsem hrdý na hráče i fanoušky a samozřejmě i šťastný. A bylo fantastické, když jste na starém Wembley šel cestu z kabiny na hřiště.“

Po hořkém konci v Chelsea a následném ročním působení v Newcastlu jste pokračoval v trenérské kariéře mimo Anglii, ale od vašeho posledního angažmá uplynulo dlouhých 12 let. Znamená to, že už vás tahle práce neláká?

„Ne. Opravdu moc ne. Protože většina trenérů vypadá jako vy. Jsou prošedivělí, nebo rovnou plešatí, nevrlí, nešťastní. (hlasitě se směje) Je to tak strašně náročná práce, nejistá. A jedinou jistotu, kterou máte, že vás stejně jednou odvolají. Je to nevděčný džob. Když se podíváte na současnou Premier League, může ji vyhrát až šest týmů. Jenže dokáže to pouze jeden. A pokud nejste ten, kterému se to podaří, tak čelíte tlaku a kritice. A i když vyhráváte, pořád pracujete pod tlakem. Vezměte si Arsenal z minulé sezony. Podívejte se na tváře hráčů nebo na Artetu, když se jim to nepovedlo. Vypadali hrozně. Bylo to vidět na jejich tvářích: úzkost, frustrace a podobně. Je to opravdu těžké.“

Takže teď si fotbal užíváte v klidu, bez stresu.

„Jako vy, jako vy.“ (směje se)

V posledních měsících se hodně mluví o nových majitelích Chelsea a jejich strategii. Jak dlouho podle vás potrvá, než se „Blues“ znovu zařadí mezi opravdu vážné kandidáty do boje o titul v Premier League?

„Myslím si, že to může trvat dlouho. To, že nakoupíte dobré hráče, vám ještě negarantuje úspěch. Všichni to teď vidíme. Musíte z nich teprve vytvořit tým. Hráli proti Arsenalu a nebyli favorité. Ještě nedokážeme říct, jakým směrem se tohle mužstvo vydá. Pokud byste se zeptali fanoušků Chelsea, řeknou vám to samé. Nikdo neví, jestli se to povede. Příliš hráčů v kabině, mnoho nových hráčů. Sednou si spolu? Pořád jsou tam otazníky. Určitě si pamatujete, když Real Madrid vytvořil „Galacticos“ a koupil všechny ty hvězdy. Ale určitě nevyhráli tolik trofejí, kolik se čekalo. A když máš hodně nových hráčů, ještě to netvoří tým. Naopak Newcastle mi přijde jako dobrý příklad toho, jak to dělat. Všichni jsme si mysleli, že skoupí hvězdy. Neudělal to, místo toho postupně přidává kvalitu, kterou potřebuje. Sportovní vedení odvádí výbornou práci. A minimálně chápeme kroky, které dělá.“

Takže jednoznačně preferujete cestu Newcastlu?

„Určitě Newcastle. Nemůžete jen nakupovat hráče. A taky potřebujete mít v týmu odchovance, vaše vlastní hráče. Tohle všechno chce čas. Nové tváře potřebují mít v kabině po svém boku zkušené spoluhráče, kteří jim pomohou zlepšovat se. A Chelsea má najednou příliš mladých hráčů, kteří toho zatím moc nedosáhli. Potrvá to.“

Erik ten Hag je jedním z dalších nizozemských trenérů v Premier League. Myslíte, že může z Manchesteru United znovu vytvořit úspěšný klub?

„Myslím, že si United taky musí počkat. V jejich úspěšné éře byli jediným týmem, který měl peníze. Bylo pro ně snadné přivádět do týmu ty nejlepší hráče. V současnosti máte v Premier League minimálně šest klubů, které jsou na tom podobně, nebo dokonce ještě lépe. A ti nejlepší tím pádem už nehrají jen v Manchesteru United, ale v řadě dalších klubů, proto je pro ně velmi složité něco podobného zopakovat. Když jsem jediný bohatý, je to celkem snadné být úspěšný. Teď je to pro ně mnohem těžší. Taky to bude trvat.“

Má podle vás Erik ten Hag dostatečnou kvalitu, aby mu to v United vyšlo?

„Je to dobrý trenér. Ale nezapomeňte, že United už měli Mourinha, Van Gaala, Solskjaera, prostřídalo se tam hodně trenérů, takže to určitě není jen jejich chyba. Problém je ve vyšších patrech. Víme, že fanoušci chtějí, aby majitelé odešli. A když to nefunguje ve vedení, nemůže to fungovat ani pod ním.“

V úvodu rozhovoru jsme se bavili o pozici středního obránce. Kdo je podle vás momentálně nejlepším stoperem na světě?

„Je těžké vybrat jedno jméno. Ale mohu vám říct definici kvalitního obránce. Ti nejlepší musí umět bránit, a když mají míč, musí mít možnost hrát dopředu. V první řadě záložníkovi, pokud to není možné, tak na útočníka, což je ještě lepší. Tohle musí umět. Třeba Pep Guardiola utratil opravdu hodně peněz za to, aby takové hráče našel, což ukazuje, že je to velmi těžké. Klopp ho našel ve Van Dijkovi. Ale po jeho vážném zranění se pro Liverpool všechno zkomplikovalo. Dobrá ofenziva se odvíjí od kvalitních obránců, kteří musí být zároveň velmi rychlí, aby si dokázali pohlídat prostor za nimi. To je pro mě definice dobrého obránce.“

Myslíte si, že Virgil van Dijk stále patří k nejlepším?

„Od jeho návratu po zranění jsem byl k Virgilovým výkonům kritický. Měl jsem pocit, že se moc stahuje dozadu, i když Klopp chce, aby hráli vysoko. Je normální, že po takovém zranění trochu pozměníte styl hry. Za věci, které jsem mu vyčítal, byl kritizovaný také v Anglii. Ale z toho, co jsem viděl v posledních týdnech, musím říct, že nyní hraje mnohem lépe. Myslím, že se vrací do své bývalé formy. Byl jsem k němu kritický, protože jsem jen chtěl, aby hrál dobře. Nechtěl jsem, aby byl spokojený s výkony, které po zranění podával. A taky jsem ho nepotřeboval chválit a chlácholit jen proto, že je to můj krajan. Chtěl jsem vědět, co bylo za tím poklesem, a zatlačit na něj, aby se zlepšil. Jasně, že mě k tomu nepotřebuje. Ale přál jsem si, aby hrál tak, jak ho známe. Je to opravdu dobrý hráč.“

Jednoduchá otázka. Váš tip na to, kdo bude příštím šampionem Premier League.

„Už jsem to někde před časem říkal. Možná vyhraje Liverpool.“

Proč?

„Nevím, spíš to tak jen cítím. Fakt nevím. Ale mám rád Kloppa. Pepa Guardiolu taky, jsem hrdý na to, co dokázal. Ale stejně tak uznávám i Kloppa.“

Poslední dotaz. Kterého z českých nebo slovenských hráčů jste nejvíce obdivoval?

(dlouho přemýšlí) „Berger. Je to Čech? Byl to skvělý hráč.“